(aneb proč tento blog)
Média jsou mocná záležitost. Jejich síla není a nikdy nebyla
pouze v množství informací, které shromažďují a interpretují. Tím, že
tvoří často jediné pojítko mezi námi a světem okolo, tvarují naše představy o
něm. S trochou nadsázky by bylo možné pronést: řekni mi, co čteš, a já ti
řeknu, jak o věcech přemýšlíš. Ale nadsázka je namístě. Tak jednoduché to totiž
není.
Netroufám si vůbec odhadnout, co všechno má na způsob našeho
nazírání na svět vliv. Určitě s tím má co dělat místo a doba, do které se
rodíme, kulturní zázemí, délka nervových zakončení, počet procestovaných zemí,
míra střízlivosti a vůbec všechny ty neopomenutelné detaily, kterým dohromady
s kostmi a svaly a kůží říkáme „já“. Otázka, zda já ovládám své myšlení
nebo mé myšlení ovládá mě, je podobná té o slepici a vejci, což mě, řekla bych,
opravňuje k tomu ponechat ji pro teď stranou.
Podstatné je něco jiného: informační věk nám umožňuje
přístup k ohromující sumě poznání, které se na nás valí ze všech směrů.
Takové množství jedinec není schopen vstřebat, ani kdyby měl po ruce ďábla a
před sebou nekonečný život. Proto je mimořádně důležité, aby ta malá část dat,
kterou si jako svou denní dávku vybíráme, byla kvalitní. Kvalitní informace
samozřejmě k dispozici jsou (alespoň tomu věřím natolik, že mě to přimělo založit
tento blog), ale dostat se k nim stojí mnohdy více času a úsilí, než je
pro nás pohodlné. Kromě toho mě trápí ještě jiná věc: české tištěné noviny a
veřejnoprávní televize (o těch komerčních ani nemluvě) zahraničnímu dění věnují
daleko menší prostor, než je třeba – na úkor donekonečna omílaných domácích
kauz.
Zahraniční události se ale nedějí daleko od nás. Za
hranicemi už dávno neznamená jinde. Geografické území v éře
globálního světa přestalo hrát svou někdejší roli. Jsme vzájemně propojeni bez
ohledu na vzdálenosti mezi námi. Revoluce, vzpoury a války na nás v přímém
přenosu vyskakují z obrazovek díky lidem, kteří je prožívají a natáčejí.
Díky lidem jako my. „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe,“ napsal
v roce 1624 John Donne v básni proslavené o tři století později
Ernestem Hemingwayem.
Tedy tvrdím: zajímejme se o
světové dění. Nespokojme se s kusými informacemi. Ptejme se, proč se věci
dějí, kdo za nimi stojí, jaký mají dopad na svět, ve kterém se dennodenně
pohybujeme, zda není možné vykládat je jinak a pokud ano, pak jak – a proč
právě tak. Konec Donneho básně všichni znáte. „Smrtí každého člověka je mne
méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní
tobě.“
Tak proto.
Žádné komentáře:
Okomentovat